Nejvyšší správní soud zdůraznil v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, č. j. 6 As 120/2013 – 41: „Nejvyšší soud setrvale judikuje, že není-li již patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (typicky při úplné destrukci jeho obvodových zdí), je nepochybné, že původní stavba zanikla (srov. rozsudek ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 nebo rozsudek ze dne 28. února 2001 sp. zn. 20 Cdo 931/99).“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 31/2007 – 165, navíc platí, že „odstranění převážné většiny původní stavby až do základů a následnou realizaci nové stavby s využitím několika fragmentů stavby původní nelze hodnotit jako stavební úpravu.
Tentýž názor zaujal Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 9 Ca 257/2004 – 48, kde vyslovil, že „při ubourání převážné většiny původní stavby a následné realizaci nové stavby s využitím zbylých částí stavby původní nelze hovořit o tom, že původní stavba byla zachována (§ 55 odst. 2 stavebního zákona); jedná se o zhotovení nové stavby, do níž byly toliko zakomponovány zachované prvky původní, jinak z valné části odstraněné stavby.„
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 233/2019–50 ze dne 28. května 2021
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Olomouc svým rozhodnutím ze dne 3. 8. 2016, č. j. SMOL/118549/2016/OS/PS/Kor, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zamítnul žádost žalobce o dodatečné povolební stavby – rekreační chaty č. e. X v katastrálním území D., na pozemcích p. č. X a X, která se nachází v lokalitě poblíž poutního chrámu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje, který jeho odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“).
…
II. Shrnutí obsahu kasační stížnosti
…
[7] Stěžovatel zadruhé brojí proti závěru krajského soudu, že jeho původní stavba zanikla. Podle stěžovatele argumentace v napadeném rozsudku „odráží angloamerický právní systém, co je dáno, to je dáno“ a vyčítá krajskému soudu, že bez dalšího odkázal na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2015, č. j. 4 As 106/2015 – 55. Tvrdí, že jeho vůle směřovala k zachování a opravení rekreační chaty, nikoli k jejímu zbourání a zničení, a že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k zániku stavby tuto vůli dostatečně nezohledňuje, a neobstojí proto ve světle nového občanského zákoníku. Trvá na tom, že je nezbytné posoudit každý případ individuálně a při výkladu pojmu destrukce zohlednit vůli vlastníka: zásadní je, zda chtěl vlastník věc zničit a ztratit k ní své vlastnické právo. Vůle stěžovatele neměla směřovat k destrukci či demolici původní chaty, ale výhradně k její záchraně. Stěžovatel zpochybňuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu „z minulého století“ a táže se, zda reflektuje pokročilý vývoj ve stavebnictví. Na příkladu výrobků plnících funkci stavby ukazuje, že když vlastník z bezpečnostních důvodů takovou stavbu rozebere, neměl by možnost ji bez nového rozhodnutí stavebního úřadu znovu složit, což považuje za absurdní, zvláště v situacích, kdy by v mezidobí došlo ke změně územního plánu, která by znovusložení bránila. Zásadní je proto vůle vlastníka a okolnosti rozebrání věci. Soud se řádně nevypořádal s tím, zda došlo k zániku stavby, přičemž neoprávněně absolutizoval právní věty z judikatury.
[8] Stěžovatel současně upozorňuje, že citovaná judikatura k zániku stavby byla překonána přijetím nového občanského zákoníku. Zdůrazňuje, že podle § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může jen zákon stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká. „Zánik vlastnického práva tak po novu neleze dovozovat z judikatury, neboť došlo ke změně právní úpravy, která na rozdíl od dřívější právní úpravy nově stanovila, že pouze právní předpis ve formě zákona může stanovit okamžik, kdy vlastnické právo zanikne.“ Stěžovatel proto uzavírá, že je namístě přehodnotit dosavadní výklad, a navrhuje, aby druhý senát věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
…
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
…
[14] Žalovaný zdůrazňuje, že podle judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Pro posouzení zániku stavby je významné to, co bylo odstraněno, nikoli co bylo nově vybudováno; pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci je nepochybné, že původní stavba zanikla; při částečném zbouraní těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. Ze spisového materiálu vyplývá, že obvodové zdi byly zcela odstraněny, a tudíž není nutné posuzovat míru zásahů. Rozdíl mezi původní a novou stavbou lze jen stěží považovat za provedení stavby „v téměř stejných půdorysech“ či jako „záchovnou údržbu“ nebo opravu. Nejvyšší správní soud navíc v rozsudku ze dne 16. 1. 2004, č. j. 5 A 23/2000 – 45 judikoval, že „jestliže původní stavba umístěná na určitém pozemku byla odstraněna (zanikla), je třeba k postavení nové stavby nové stavební povolení, a to i za situace, že se jedná o stavbu z hlediska jejího umístění, stavebně technických požadavků i jiných hledisek zcela shodnou se stavbou původní“.
[15] Podle stěžovatele bylo nezbytné snést původní konstrukci chaty z bezpečnostních důvodů, přičemž jeho vůlí bylo rekreační objekt zachovat. Pokud však jiné řešení havarijního stavu není možné, nelze dovozovat, že by byl vlastník oprávněn stavbu provést znova, a to navíc bez jakéhokoli povolení. Zakoupil-li stěžovatel danou stavbu, měl a mohl znát její stavebně technický stav i její umístění v ochranném pásmu (patrné z katastru nemovitostí). Vzhledem ke skutečnosti, že v místě je přípustná pouze záchovná údržba staveb, musel počítat i s možností, že jeho stavba nebude moci být zachována. Chtěl-li stěžovatel stavbu zachovat, byl povinen respektovat požadavky stavebního zákona, omezení vyplývající z ochranného pásma a získat patřičná povolení; to však neučinil.
…
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
…
[22] Stěžovatelově námitce, že jeho původní stavba nezanikla, Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Krajský soud zcela správně vycházel z posouzení věci Nejvyšším správním soudem v řízení o přestupku stěžovatele (rozsudek ze dne 7. 7. 2015, č. j. 4 As 106/2015 – 55), který uvedl: „Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že původní stěžovatelova stavba zanikla ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001. To vyplývá zejména z fotodokumentace nové výstavby, která je součástí spisu prvostupňového orgánu, a z níž je zřejmé, že stěžovatel odstranil původní stavbu a na jiném půdorysu začal výstavbu nové chaty, přičemž při této výstavbě použil jiný druh zdiva. Sám stěžovatel do Protokolu z kontrolní prohlídky stavby ze dne 24. 1. 2013 uvedl, že ‚na základě obavy z toho, že na tomto mém pozemku chata již nikdy stát nebude, jsem se ihned rozhodl chatu znovu postavit z větší části na půdorysu této původní chaty.‘ Proto zdejší soud nepovažuje za pravdivé tvrzení, že při ‚rekonstrukci‘ zůstala zřetelná vždy minimálně část nadzemní konstrukce stavby, a nepřisvědčil stěžovateli, že chtěl stavbu pouze opravit. Vzhledem k výše uvedenému a zejména s ohledem na to, že původní stavba zanikla, má Nejvyšší správní soud za to, že činnosti provedené stěžovatelem, při nichž stavba zanikla, není možné považovat za rekonstrukci či záchovnou údržbu stavby.“ Úvahy stěžovatele o klíčovém významu vůle pro stavebně-právní posouzení zániku stavby mohou být chápány jako jakýsi příspěvek do debat de lege ferenda. Právní posouzení věci je však jasné, o čemž svědčí ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. nedávný rozsudek ze dne 29. 4. 2020, č. j. 33 Cdo 2158/2019 – 373) a Nejvyššího správního soudu (např. nedávné rozsudky ze dne 13. 5. 2020, č. j. 2 As 288/2018 – 45, ze dne 15. 1. 2021, č. j. 8 As 94/2020 – 38, a ze dne 21. 1. 2021, č. j. 7 As 216/2019 – 32). Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil např. v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, č. j. 6 As 120/2013 – 41, „Nejvyšší soud setrvale judikuje, že není-li již patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (typicky při úplné destrukci jeho obvodových zdí), je nepochybné, že původní stavba zanikla (srov. rozsudek ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 nebo rozsudek ze dne 28. února 2001 sp. zn. 20 Cdo 931/99).“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 31/2007 – 165, navíc platí, že „odstranění převážné většiny původní stavby až do základů a následnou realizaci nové stavby s využitím několika fragmentů stavby původní nelze hodnotit jako stavební úpravu. Tentýž názor zaujal Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 9 Ca 257/2004 – 48, kde vyslovil, že při ubourání převážné většiny původní stavby a následné realizaci nové stavby s využitím zbylých částí stavby původní nelze hovořit o tom, že původní stavba byla zachována (§ 55 odst. 2 stavebního zákona); jedná se o zhotovení nové stavby, do níž byly toliko zakomponovány zachované prvky původní, jinak z valné části odstraněné stavby.“ Lze proto uzavřít, že stěžovatelova teoretická konstrukce přiznávající klíčovou roli vůli stavebníka neobstojí ve světle aktuální ustálené judikatury, která je založena na objektivním posuzování stavby. Argumentace stěžovatele odkazující na výrobky plnící funkci stavby je v dané věci zjevně nepřípadná, neboť stavba stěžovatele takovým výrobkem není. Senát Nejvyššího správního soudu proto neshledává důvody k postoupení věci rozšířenému senátu.
[23] Přijetí nového občanského zákoníku na dosavadních závěrech nic nezměnilo. Občanský zákoník sice normuje, že jen zákon stanoví, kdy vlastnické právo zaniká, ale to nic nemění na nikým nezpochybňovaném pravidle, že vlastnické právo k věci zaniká s jejím zánikem (viz HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2009, heslo Absolutní zánik vlastnického práva). Zda došlo k zániku stavby, je na individuálním posouzení orgánu aplikujícího právo, který musí vycházet z ustálené soudní judikatury, popř. náležitě zdůvodnit, proč se od ní odchyluje. Brojí-li stěžovatel proti tzv. absolutizaci právních vět, je mu třeba dát v obecné rovině za pravdu; v tomto případě se však o žádnou absolutizaci ani o nepřípadné přejímaní principů „angloamerického systému práva“ nejedná. Naopak jde o (pro český právní systém založený na kontinentální tradici) standardní práci s judikaturou (viz např. WINTR, J. Místo závaznosti judikatury v systému metodologie interpretace kontinentálního práva. In: Závaznost soudních rozhodnutí – vnitrostátní a mezinárodní náhledy. Praha: Wolters Kluwer, 2018, ISBN 978-80-905562-8-7, s. 87-95; k závaznosti judikatury viz rovněž usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 – 53). Za zmínku stojí, že stěžovatelem citovaný občanský zákoník význam judikatury zdůrazňuje ve svém § 13. Při posuzování zániku stavby s odkazem na dřívější posouzení téže věci Nejvyšším správním soudem proto krajský soud postupoval zcela správně.