Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 2018 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4753/2017
Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009). Z komentářové literatury viz Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325. Respektuje uvedené obecné východisko, přitom judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010 nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006), a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 460/2014/).
Uvedený závěr obstojí i za současné právní úpravy, která navíc zdůrazňuje hledisko dobré víry skutečného uživatele, když v § 2994 občanského zákoníku stanoví, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Uvedenému ustanovení je potřeba rozumět tak, že nárok vlastníka vůči skutečnému uživateli vzniká pouze v případě, že skutečný uživatel nebyl v dobré víře o tom, že (domnělý) pronajímatel je oprávněn s předmětem nájmu disponovat v mezích uzavírané smlouvy.
Stejná pravidla se uplatní i pro movité věci.